Možná si asi mnozí řeknete, co je to za novinářského šotka, ale není tomu tak. To jen jeden náš občan spolu s dalšími dvěma šerpy ČR uskutečnili „něco", co dosud Vysoké Tatry neviděly. Oč vlastně šlo, to sdělil Zdeněk Pácha - občan z Kunčiček u Bašky. Cílem výpravy bylo - dostat tyto tělesně postižené lidi do míst, kam by se sami nikdy nedostali, a zároveň jsem chtěl dokázat i doktorům, kteří mi v 35 věštili velké problémy s koleny, že i skrze artrózu čéšek a poté i mikrotraumata stehenních svalů, lze něco takového zvládnout.
Jednalo se o akci, jíž jsem byl sice tvůrcem i aktérem zároveň, ale nebýt šerpy Ondřeje Pleštila z Liberce a Milana Marhana z Prahy, a zvláště pak těch tělesně postižených, jmenovitě: Matěje Kužílka z Kopřivnice (60 kg), Jakuba Ševčíka (40 kg) a Lucie Petrementové (53 kg), oba z Liberce, o které přitom byla s podivem nouze největší, tak by se akce s názvem Rysy 2013 jinak nekonala. Cílem výpravy bylo - dostat tyto tělesně postižené lidi do míst, kam by se sami nikdy nedostali, a zároveň jsem chtěl dokázat i doktorům, kteří mi v 35 věštili velké problémy s koleny, že i skrze artrózu čéšek a poté i mikrotraumata stehenních svalů, lze něco takového zvládnout. Ale k věci.
Do Tater jsme přijeli 6. srpna 2013 navečer, a na trasu vycházeli druhý den v 10.30 hodin od Popradského plesa. Postižení nám seděli zády k nám na upravených krosnách (10 kg), které jsme si předtím vyrobili - k takové poloze i uzpůsobili. K chatě jsme dorazili před 14. hodinou, odkud po asi 1,5 hodinové pauze na občerstvení pokračovali k vrcholu. Ten jsme následně pokořili těsně před hodinou 17. V tom nám přitom každému z nás pomáhal jeden asistent. Ten nesl jak věci své, tak i nám dvěma. šerpům (díky sponzorovi) - hlavně to „spešl jídlo" a pití, neboť jsme postižené nesli do kilometrového převýšení (navíc bylo velmi teplo a slunečno). Také nám pomáhali v těžkých úsecích, hlavně pak na řetězech a při sestupu z vrcholu, zajišťovali naši bezpečnost. V tomto nejvíce vynikla jejich důležitost.
Ten úžas pak v obličejích tělesně postižených z výhledu po okolních plesech a vrcholech Rysů, na ten do smrti nezapomeneme. Vůbec se jim nechtělo dolů, jak z toho všeho byli ohromeni. Pro všechny z nás, tedy i naše manželky a známé, co s námi šli také, to bylo zkrátka neskutečné. A sic žádný z šerpů to s „lidskými břemeny" neměl lehké, tak za tuto jejich euforiíi to fakticky stálo. Koneckonců to bylo i cílem výpravy. Po přespání na chatě a sejití k Popradskému plesu, si pak ještě prohlédli Štrbské pleso. Čtvrtý den jsme pak akci zakončili návštěvou termálních koupališť v Bešeňové.
Ještě k jedinečnosti akce. V roce 2008 se sice objevila imobilní Lucia Holienčíková na Kriváni (od Jamského plesa), a následně druhý rok nato pak tatáž a ještě jedna dívčina na Rysech, ale v jejich výnosu se u každé z nich střídalo deset členů horské služby a dolů je pak nesli na nosítkách s obličejem k nebi čtyři nosiči, takže ze snosu toho žádná moc neměla – neviděla okolní scenérii; zatímco my každý svého postiženého nahoru vynesl a dolů snesl sám a přitom dotyční měli očité zážitky i ze snosu; ač jsme si je z důvodu rozdílné váhy mezi sebou „též" střídali!
