Největší železárny na frýdeckém panství vznikly v Bašce. První hamr i s pecí, který byl v Bašce vystavěn hrabětem Karlem Štěpánem Pražmou, se datuje do roku 1723. Pohon hamrů byl zajišťován vodní silou.
Přes uměle vytvořené vodní náhony sem bylo dopravováno dřevo z hor. V roce 1797 železárny přechází do správy rodu Habsburků, konkrétně Marii Kristině- dceři Marie Terezie. Manžel Kristiny, Albert princ Saský, zde nechal v roce 1806 postavit první vysokou pec se slévárnou.
Vysoká pec byla 3m široká a 6m vysoká. Vnitřek pece byl vyzděn ohnivzdorným materiálem – hlínou. Zbytek pece byl postaven z kamene. Dolním otvorem pece vytékalo natavené železo a struska. Do vrchní části se sypala směs, složená z železné rudy. Dále se do směsi přidal vápenec. Poslední složkou bylo dřevěné uhlí. Z takto zhotovené směsi se vyrobilo asi 150 – 200 kg železa. Za dvanáctihodinovou směnu se zhotovilo zhruba 1500 – 2000 kg železa.
Prvotní způsob získání železa z pece probíhal vyléváním tekutého železa i strusky do jámy, předem vyhloubené vedle pece. Slévač následně sejmul z povrchu strusku a roztavený kov posbíral lžicí. S postupným technickým pokrokem byla pec schopna železo vypouštět i v určité časy – tzv. odpichy. Struska byla vypouštěna samostatným otvorem a nalévána do připravených kokil. Dřevěné uhlí bylo používáno do roku 1890, poté se začal ve většině železáren používat jako palivo koks.
V těchto pecích se odlévaly především jemné součástky. Mezi další sortiment patřily setrvačníky, ozubená kola, kachlové vany aj. Slévárna tehdy zaměstnávala 170 slévačů. Jako surovina pro výrobu železa se v Bašce používal „ocelek“ – přirozený uhličitan železnatý. Tato surovina se přivážela ze sousedních Janovic.
Typickým výrobkem bašťanských hutí byla kamna – vincky a náhrobní kříže, které bychom ještě tu a tam mohli objevit.
Po smrti prince Alberta přešla celá těšínská komora do majetku arcivévody Karla, podle něhož byla huť Bašce pojmenována na - „Erzherzog Karl Hütte“. V roce 1847 zdědil hutě jeho syn Albrecht, který hutě přejmenoval na Isabella Hütte .
Správcem hutě v Bašce byl Jan Baumgartner, pokladník byl společný s Karlovou hutí. Vedení hutě dále zaměstnávalo 3 vrchní šafáře a 2 šafáře, 2 měřiče uhlí, 4 mistry, 1 políra a 1 dozorce, 2 pacholky, 2 hlídače a 3 strojníky s dělnictvem dohromady 331 osob.
Do roku 1872 neměly hutě železniční spojení, proto byly v dopravní nevýhodě. Na podzim roku 1905 proběhlo jednání o odprodeji arcivévodských podniků. Po utvoření Rakousko-horno-hutní společnosti se sídlem ve Vídni bylo rozhodnuto, že dojde k ukončení výroby v Bašce. K definitivnímu uzavření hutí dopomohlo i neštěstí, které se stalo 8. srpna 1907, kdy došlo k výbuchu na vysoké peci, když do výfučny natekla vod a následná exploze zabila strojníka Froriána Kořeného. Zchátralá pec byla odstavena a v prosinci 1908 zbořena.
6. dubna 1909 dostali všichni zaměstnanci výpověď a 1. května 1909 byl závod definitivně zrušen.
Po ukončení železárenské činnosti byly v Bašce prostory nevyužívány. Výjimku tvořila vojenská nemocnice, která v areálu fungovala a zřízena byla během 1. světové války, v roce 1915. Důvodem ke zřízení byla především dostupnost železniční sítě, která se nacházela v těsném sousedství areálu.
Postupem času byly následně do prostorů bývalých hutí začleněny první továrny a to např. Textilní továrna firmy Neumann, následně od roku 1938 slévárna kovů Rudolfa Žídka. Od roku 1942 byla do prostor bývalé tkalcovny umístěna výroba dřevěných špalíků pro pohon aut na dřevoplyn firmy Hellebrand &Co. V roce 1947 byla zde založena továrna na výrobu strojů, zařízení pro doly. Po znárodnění podnik přechází do vlastnictví Zeměvrtných závodů n. p. a. Mezi lety 1953- 1956 provoz podniku přebírá státní podnik Ostroj Opava. Následně došlo k přidružení uváděných provozních objektů do užívání n. p. Tatra Kopřivnice, která mezi lety 1957- 1958 zaštítila přestavbu a modernizaci provozu slévárny. V roce 1993 Tatra a.s. odprodává svůj podnik společnosti Ferex s.r.o., která se specializovala na produkci odlitků pro automobilový průmysl.
Zdroj: Bakalářská práce na téma „Areál cihelny v Bašce“ (historie, současnost, možnost dalšího využití) Bc. Markéta Bednárková, Archiv Franiška Vaníčka